Kapitola: Příroda


Houbařská sezóna v okolí Tří habrů v roce 2016

Jarní houby letos vyrazily podle plánu ve správný čas a v potěšitelném množství. Budeme sledovat, jaká bude letos houbařská sezóna, a doufat, že bohatější než vloni.

Kačenka česká od Bubovic (18. dubna 2016).

Smrž špičatý v mulčovací kůře na zahradě v Loděnici (24. dubna 2016).

První májovky 25. dubna 2016 u Sedlce.

Závojenky podtrnky 2. května (opět Sedlec).

14. května 2016: Májovky ze smrčiny pod Třemi habry a opeňky přímo od ,čerpačky’.

Letos první košíček hříbků dubových 11. června (u Nenačovic).

Hřib kovář, 11. června, tamtéž.

Muchomůrka růžovka, 11. června, tamtéž.

Letošní červen byl na houby štědrý. Toto je vzorek z nenačovických lesů z pátku 24. června 2016: hříbky, kozáky, růžovky a holubinky.

Také červenec začíná slibně. Kozák habrový v pátek 1. července 2016.

Jenomže potom celý týden nepršelo, takže klobouky kozáků a křemenáčů byly 8. července 2016 takto suchem rozpraskané a žádné mladé plodnice nevyrůstaly.

Můžeme konstatovat, že v červenci 2016 houby v lesích kolem Loděnice a Vysokého Újezda nerostou. Přesto jsme 18. července našli tohoto malého krasavce - hřib přívěskatý.

Vyznačuje se mj. zářivě žlutými póry.

Přestože houby stále nerostou, v neděli 24. července 2016 jsme našli u trkačů deset bedel.

1. srpna 2016 tři křemenáče a několik kozáků - jinak stále nic. Ale už občas sprchne.

A jako příslib vyrazila začátkem srpna 2016 tato mláďata holubinky jahodové.

Lesklokorka lesklá 7. srpna 2016.

Po tříměsíčním suchu přišel deštivý začátek října, což se asi po týdnu začalo projevovat růstem některých druhů hub. V pátek 7. října 2016 košík bedel a klouzků, pěkně „opršených“.

14. října 2016 - bedla neznámá (macrolepiota incognita).

14. října 2016 - vzácný kozák bílý.

16. října 2016 - hnojník obecný přímo U Tří habrů.

16. října 2016 - pýchavka palicovitá u kapličky sv. Antonína.

16. října 2016 - václavka obecná nedaleko altánku U Tří habrů.



Ptákem roku 2016 je červenka obecná

Tuto krasavici jsme právě vyfotografovali u zdi starého chrustenického mlýna, tam, kde se odehrává děj románku „Tři habry“ od Františka Nečáska (podrobnosti o této knize viz kapitola „Beletrie“ na těchto stránkách).
I vaši zahradu nebo dvorek určitě občas červenky navštěvují, protože v létě si rády zpestřují svůj hmyzí jídelníček rybízem a jinými bobulemi. V zimě navštěvují i ptačí krmítka. Letos ji vybrala Česká společnost ornitologická za Ptáka roku 2016. Všobecně považujeme červenku za stálého ptáka, protože ji vídáme v zimě i v létě. Ale není tomu tak: naše červenky odlétají na podzim do Středomoří a sem do Střední Evropy přilétají červenky ze severu, které jsou otužilejší. V březnu až dubnu se červenky zase vystřídají, ty naše se navracejí k nám domů, stavějí hnízda a zakládají rodiny. Jaro je tu...

                 Ty jdeš, ty sníš, ty staneš v stráni kdes,
kde bájí novou stará šumí láska,
kde plným jarem dýše tmavý les
a červenka svou milou dumku píská...
Alois Škampa: Malby a písně (1883)


Houbařská sezóna 2015 v okolí Tří habrů

První letošní jarní houby - kačenky české - jsme nasbírali v pátek 17. dubna 2015 u Solvayových lomů. Tedy asi o 10 dní později než vloni.

Také první májovky vyrostly kolem Tří habrů o trochu později než vloni - 8. května 2015.

Po třech měsících houbařského půstu obrostla stará padlá osika (?) u Nenačovic hlívou ústřičnou (foto 28. 8. 2015).

Bilance pátku 28. srpna 2015 byla sice bídná, ale i tak nečekaná: kromě těch hlív několik bedel a pečárek polních.

Prvních několik hříbků a kozáků jsme letos našli až (!) v pátek 11. září 2015, také v lese u Nenačovic.

Společně s hlívami ústřičnými jsme tak naplnili malý košíček. Všechny tyto houby vyrostly na břehu potůčku.

Našim kocourům (Sousedík a Andreáš) je letošní bídná houbařská sezóna evidentně lhostejná.

Klouzek žíhaný (26. září 2015).

Kotrč kadeřavý (26. září 2015).

Šupinovka zlatozávojná (28. září 2015).

Na sv. Václava už rostly václavky hojně (28. září 2015). Trsy na obrázku měly skutečně takhle světlou barvu.

V polovině listopadu (14. 11.) 2015 vyrostly václavky kolem pařezu lípy u kostela v Loděnici.

Na tom pařezu je položena zapomenutá cihla a ta obrůstá penízovkou sametonohou (14. 11. 2015).

Šťavnatka modřínová, dříve nazývaná plžatka modřínová (foto 20. 11. 2015).

Štítovka jelení, 7. prosince 2015.

Penízovka sametonohá v lese u Chrustenic, 13. prosince 2015.

Boltcovitka bezová, alias ucho Jidášovo, 13. prosince 2015.


Ptákem roku 2015 je potápka černokrká

Jako každoročně, také letos Česká společnost ornitologická vyhlásila Ptáka roku. Je jím potápka černokrká, tažný vodní pták velikostí trochu menší než kachna divoká. Dříve bývala velmi hojná, teď už je spíše vzácná, protože jí lidé svým jednáním v přírodě ztěžují život. Zimu tráví většinou ve Středomoří, včetně severní Afriky. Letos jsme se od ornitologů v našem okolí (J. Veselý z Trněného Újezda a J. Novák z Chrustenic) dozvěděli, že překvapivě velké množství potápek černokrkých - asi 50 párů - se nastěhovalo do oblasti Hostivických rybníků, tedy nedaleko od nás.

Potápka černokrká na ilustraci Jana Hoška z časopisu Ptačí svět č. 1/2015 [84]. Takhle potápka vozí mláďata na zádech, i když se ponořuje za potravou pod hladinu. A že tam vydrží dlouho...

Tedy jsme neváhali a vyrazili na kontrolu (4. května 2015). Kolem Hostivických rybníků je od poloviny 90. let zřízena naučná stezka s ptačí pozorovatelnou, protože ze břehu přes rákosový porost je na hladinu špatně vidět. Pozorovali jsme mnoho druhů vodních ptáků (kachny, labutě, potápky, lysky, poláky, lžičáky ad.), jenomže bez ornitologů jsme je identifikovali pouze podle atlasu ptáků, takže možná nepřesně.

Potápka černokrká na hladině Litovického rybníka, fotografovaná z ptačí pozorovatelny (sestavu Hostivických rybníků tvoří rybníky Litovický, Kalý a Břevský). Podrobnosti o naučné stezce „Hostivické rybníky“ najdete na: www.csophostivice.cz

Lyska černá je mnohem méně bojácná než potápky, takže se nechala vyfotografovat kousek od břehu, kde má hnízdo, jak vyvádí na první plavbu svá mláďata.

Doporučujeme návštěvu naučné stezky „Hostivické rybníky“, obzvláště teď na jaře.


Pátek 4. dubna 2014 - houbařská sezóna zahájena na náměstí v Loděnici.
Zakončena 20. prosince 2014 na návsi v Drahelčicích

Během víkendu 4. - 6. dubna 2014 jsme napočítali vedle loděnického Husova náměstí, na začátku ulice Plzeňská (u autobusové zastávky směr Beroun) na 120 plodnic smrže v mulčovací kůře na nově zřízeném záhonu, asi 20 metrů dlouhém. A to jsme počítali jenom ty velké smrže, špuntíků jsou tam další desítky. Určitě to stojí za shlédnutí. (Ještě 21. dubna jsme tam několik smržů zaregistrovali a 30. dubna ještě asi 10 starších plodnic.)

Tedy jsme ihned 4. dubna vyrazili do lesa a tam nasbírali košíček smržů a kačenek (kačenky na obrázku).

O týden později, 11. dubna 2014 růst kačenek a smržů v našem okolí kulminoval.

Májovky 26. dubna 2014.

1. červen 2014: jeden koloděj, pět lišek a jedna holubinka namodralá z kopce Kolo.

Následoval téměř dvouměsíční houbařský půst - bylo sucho a nic nerostlo. Ale tento obrázek už je z 28. července 2014 a jak je vidět, snad se situace zlepšuje. V košíku jsou dubové hříbky a kozáky, růžovky a opeňky.

Nejvíce jsme nasbírali kozáků habrových.

Ale v košíku skončil také král mezi kozáky - kozák dubový. Je sice vzácný, ale může se sbírat.

O několik dní později (2. srpna 2014) se růžovky připojily k hříbkům a kozákům v hojném množství.

Týden na to (9. srpna 2014) už byla hojná i úroda holubinek: holubinka bukovka, namodralá, trávozelená, zlatá, olivová ad.

V neděli 10. srpna 2014 jsme měli možnost sledovat krásný přírodní úkaz: Měsíc v superúplňku, což znamená, že je blíže k naší Zemi, než je obvyklé. Říká se, že Měsíc v úplňku má kladný vliv na růst hub. Souhlasíme, ale že by teď u nás houby rostly „super“, to se říci nedá. Na obrázku vidíte Měsíc v superúplňku nad kopcem Kolo, tedy přibližně nad kapličkou Sv. Antonína.

Přešel další úplněk a po měsíční houbové pauze (foto 11. 9. 2014) se u nás začínají objevovat první příznaky zlepšení. U Tří habrů obrostl starý pařez neznámého listnáče množstvím opeňky měnlivé, na pasece asi 20 klouzků a 3 bedly.

V druhé půlce září už vyrostly ryzce a křemenáče:

Relativně v hojném množství vyrůstá letos chřapáč kadeřavý.

Hlíva plicní.

Čirůvka zemní.

Tento košíček je už z 6. října 2014. Obsahuje hlavně stročky, klouzky, bedly, křemenáče, mlženky, ryzce, malé pýchavky, málo hříbků - taková podzimní směsice. Podle terminologie mykologů je u nás růst hub na stupni č. 2 - „slabý růst, ale dá se něco najít“.

Od poloviny listopadu rostou krásné hlívy ústřičné na pařezu ořešáku v Loděnici na zahradě.

A podle maličkých plodnic soudě, ještě může být pěkná úroda (foto 17. 11. 2014).

V sobotu 20. prosince (!) 2014 jsme si natrhali v drahelčickém parku límcovku měděnkovou do vánoční polévky.


Neděle 27. dubna 2014 - Vítání ptačího zpěvu

V neděli 27. 4. 2014 ráno v 7 h byl sraz v Loděnici na náměstí. Akci „Vítání ptačího zpěvu“ pořádá každoročně ČSO (Česká společnost ornitologická), organizátory a průvodci nám byli ornitologové Jaroslav Veselý z Trněného Újezda a Ing. Jiří Novák z Chrustenic. Prošli jsme Loděnicí, Chrustenicemi a blízkým lesem a pozorovali a poslouchali ptactvo nebeské. Není divu, že někteří kolemjdoucí občané na naši asi 25člennou skupinu pohlíželi s nepochopením.

Při té příležitosti jsme u Kačáku okroužkovali tyto tři krasavce:

Konipas horský.

Střízlík obecný.

Pěnice černohlavá.



Ptákem roku 2014 byl vyhlášen čáp - černý i bílý

Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlašuje každoročně Ptáka roku; z naučných i výchovných důvodů, aby se prohluboval náš vztah k přírodě. Vloni to byla břehule říční, kterou jsme v našem okolí sledovali (viz reportáž v kapitole „Příroda“). Letos je Ptákem roku čáp černý i bílý. Čápi už k nám brzy přiletí, tak vám zatím ukážeme, kudy cestují:

Čápi (ale i mnoho jiných živočišných druhů) se stali v posledních letech předmětem nových vědeckých výzkumů, které umožnila rozvinutá elektronika a družicové systémy kolem naší zeměkoule. Na obrázku je čápice Kristýna z našich Brd a ornitolog RNDr. František Pojer, který se právě chystá ji pustit na svobodu. Všimněte si, že Kristýna má na zádech připevněn (v batůžku) vysílač s anténou. Družice sledovaly signály z vysílače a na zemi vědci zaznamenali Kristýnčinu trasu - odletěla na zimu přes Gibraltar do Senegalu. Tento obrázek je asi deset let starý, dnes už jsou vysílače tak malé, že na fotografii ptáka už nejsou ani vidět.

Trasy tahů čápů v Evropě, Africe a Asii. Všimněte si, že naši „čeští“ čápi se dělí na dvě skupiny: jedni cestují přes Gibraltar do západní Afriky, druzí přes Suez do východní Afriky (a stejně tak zpět).

Naši ornitologové se podílejí i na sledování ptáků v cizině. Toto je čáp černý s vysílačem a anténou na Sibiři. Fotografie je z poslední doby, vysílač na jeho zádech už prakticky není vidět - jen anténa.

Čáp černý na hnízdě v Mongolsku.

Autorem předcházejících obrázků je ornitolog RNDr. Lubomír Peške. Děkujeme.

K nám nejbližší čapí hnízdo jsme registrovali u Kařezských rybníků, tedy na opačném konci okresu Beroun, těsně za jeho hranicí. Je tam krásně, ale čáp bílý se tamodtud odstěhoval.

Čáp bílý bydlíval léta letoucí přímo v Kařezu na komíně nefunkční a zaniklé cihelny. Tu cihelnu asi před deseti lety zbourali, ale pro čapí rodinu současně opodál postavili vyřazený železniční stožár s plošinou (viz obr.), aby zase čápi měli kde bydlet. Čápi tehdy na jaře následujícího roku ještě přiletěli, hnízdo postavili, ale jejich mláďata zahynula. Od té doby se čáp bílý do Kařezu nenavrátil. V jeho bývalém hnízdě už rostou mladé břízky.
Byli jsme se tam podívat v květnu 2014. Domorodci nás potěšili zprávou, že už asi třetí sezónu kousek od Kařeza v lese hnízdí čáp černý. Měli jsme to štěstí, že při procházce kolem Kařezských rybníků jsme ho viděli na obloze kroužit.

Čápy tedy v našem okolí nemáme nyní možnost pozorovat. Ale krásnou maketu čapího hnízda i s čápem si můžeme kdykoliv prohlédnout takřka za humny - na letišti v Bubovicích na odstaveném komíně.

                 Čáp ctěn je u nás českém na jihu
jak ibis posvátný. Kde zrobil si
své hnízdo, jak by štěstí přilétlo.
Antonín Klášterský, úryvek z básně Přilétli čápi ze sbírky Nové jihočeské melodie, 1930

Počátek června 2013 - povodeň

V kapitole „Příroda“ na těchto internetových stránkách najdete obrázkovou reportáž s názvem „V lednu 2011 se stala z Kačáku na několik dní řeka“. Uplynuly dva roky a počátkem června 2013 přišly další záplavy. Pohled na rozvodněný Kačák od čističky na Jánské k loděnickému fotbalovému hřišti v pondělí 3. června 2013.

Sportovní areál Sedlec.

Kaplička sv. Ivana.

Autobusová zastávka Sedlec a historický Svatojánský mlýn.


8. května 2013 - v Loděnici okroužkován slavík

O státním svátku ve středu 8. května 2013 uspořádala Česká společnost ornitologická v Loděnici již tradiční akci „Vítání ptačího zpěvu“. Začátek byl ráno v 7 hodin na náměstí, trasa vedla kolem loděnického nádraží ke kapličce sv. Kateřiny pod Hačkami a zpět.

Kousek od loděnického nádraží nastražili ornitologové síť a z přehrávače pustili slavičí zpěv. Hned po několika trylcích už se v síti třepetal tento chycený slavík, kterému se nelíbilo, že mu někdo zpívá v revíru.

Dostal kroužek, prohlédli jsme si ho, vyfotografovali a pustili na svobodu.


Ptákem roku 2013 byla vyhlášena břehule říční

V únoru vyhlásila Česká společnost ornitologická (ČSO) Ptáka roku 2013. Stala se jím břehule říční, tažný pták z čeledi vlaštovkovitých, tč. sídlící v jižní části Afriky. K nám se navrací koncem dubna, do Afriky odlétá v srpnu.

Jak je patrno z obrázku (převzat z pramene [78]), staví si hnízdo podobně jako ledňáček v noře, vyhloubené do příkrého břehu. Žije v koloniích několika desítek párů a také v našich končinách se občas vyskytuje, takže ji možná uvidíme. V roce 1946 ornitologové zaznamenali 25 hnízd břehule v nedalekých Řepích, v letech 1993 až 1998 hnízdilo 40 párů břehulí u Řeporyjí. V současnosti jsou břehule registrovány na Berounce (NPR Chlumská stráň) a Litavce (u Bratkovic). ČSO a CHKO Křivoklátsko pracují na projektu „Návrat břehule říční“ vytvořením vhodných podmínek pro hnízdění na březích Berounky v CHKO Křivoklátsko.

Sledujeme internetové stránky ČSO i břehule. Dozvěděli jsme se, že se břehule nastěhovaly do pískovcového lomu u Hýskova. Vydali jsme se za nimi ve čtvrtek 9. května 2013.

Je jich tam alespoň 40 párů a pilně budují hnízda.

Bohužel. Deště a záplavy na počátku června 2013 zničily sídliště břehulí v pískovcovém lomu u Hýskova. Celá stěna s hnízdy, vajíčky i mláďaty se pod náporem vody utrhla a vše pohřbila. To je špatná zpráva, ale na konec přece jenom jedna optimistická: Nešťastní břehulí rodiče to nevzdali, ihned se přestěhovali do pískovcového lomu u Litně a tam vystavěli nová hnízda a odchovali nové potomky.

Byli jsme se na ně podívat 25. července 2013. Lom se nachází asi 1 km za Litní směrem na Karlštejn (střecha hradu je vidět v pozadí, označena červeným kolečkem).

Mláďata už byla v té době vyvedena a ve vzduchu nad našimi hlavami se proháněly desítky nebo stovky břehulí. Hnízda si vystavěly za plného provozu v lomu, majitel lomu ovšem břehule respektuje a během hnízdění nechává „jejich“ stěnu nedotčenu.


Stromem roku 2013 byl vyhlášen jeřáb

Lesy ČR každoročně vyhlašují některý druh dřeviny Stromem roku v zájmu vzdělávání a utužení vztahu k přírodě. Letos je to již po čtrnácté a Stromem roku se stal jeřáb. V našich končinách roste asi 20 druhů jeřábu, nejznámějším a nejrozšířenějším z nich je jeřáb ptačí (na obrázku, který je převzat z pramene [77]). Jeřáb je krátkověká dřevina - dožívá se kolem 150 let, patří do čeledi růžovitých, je příbuzný jabloní a hrušní. Jeho původním domovem je Evropa. Plody jsou červené malvice, dozrávají koncem léta a jsou významnou složkou potravy lesní zvěře a ptactva. Dřevo jeřábu je tvrdé, používá se na výrobu dýhy a hudebních nástrojů. Jakmile se stromy olistí, doplníme sem obrázek některého jeřábu od Tří habrů.
Další druh jeřábu si můžete prohlédnout na našich stránkách v kapitole „Příroda“ v článku „Památné stromy v našem okolí“. Tam je na obrázku jeřáb břek u kostela v obci Železná.


Pátrání po tisu červeném - Stromu roku 2012

Jak už jsme informovali, Stromem roku 2012 byl vyhlášen tis červený. Hledali jsme, zda nějaký roste poblíž Tří habrů. Nejbližší tis jsme našli v parku na návsi ve Vysokém Újezdě, ale to není ten pravý lesní tis červený, nýbrž některý z jeho parkových kultivarů. Proto jsme se zeptali pana lesního. Ten nás poslal přímo do tisového lesa na břehu Berounky.

Asi kilometr za obcí Roztoky u Křivoklátu na břehu Berounky se nachází les, jemuž se říká „Tisová stráň“. Prochází jím naučná stezka (NS) jménem „U Eremita“.

Tato naučná stezka vám umožní poznat 35 druhů lesních stromů a křovin. Na jejím začátku je tabule s jejich vyobrazeními a popisy; každý strom a keř má přiděleno svoje číslo, podle kterého ho potom v lese identifikujete. Proto je potřeba mít s sebou tužku a papír, abyste si mohli druh stromu (keře) a jeho číslo poznamenat. V lese pak totiž najdete jenom strom a u jeho paty kolík s číslem.

Tolik tisů pohromadě v lese asi v našem okolí jinde neuvidíte. Některé z nich mají průměr kmene přes půl metru, takže jsou jistě staleté. Teď ještě zbývá zjistit, proč se tady říká „U Eremita“. Ale i tento domácí úkol vyřešíme - už kvůli našemu sv. Ivanovi.


Pátek 22. června 2012 - Den s Lesy ČR

Naši lesníci pořádají v posledních několika letech v prostorách skanzenu Solvayovy lomy pravidelně akci „Den s Lesy České republiky“, určenou hlavně dětem, která má za cíl dotvářet jejich kladný vztah k přírodě.

Celkem se zúčastnilo asi 200 dětí s pedagogickým doprovodem z bližších i vzdálenějších obcí. My jsme se setkali s dětmi a jejich p. učitelkami z Bratronic.

Děti absolvovaly orientační závod podle jednoduché mapky a na jednotlivých kontrolních stanovištích řešily různé úkoly. Zde například, které předměty patří nebo nepatří do lesa.

Tady děti poznávaly a určovaly zvířátka a jejich stopy ve sněhu.

Po soutěži si děti opekly buřtíky a svezly se historickým vláčkem.

Součástí areálu Solvayovy lomy je také naučná dendrologická stezka a geopark. Představujeme vám mladý platan javorolistý, listnatý strom, jehož listy vypadají jako javorové. Dorůstá výšky 20 metrů, u nás je znám spíše z parků a zahrad. Ale v arboretu „U Solvayů“ se mu - zdá se - daří dobře stejně jako několika desítkám dalších druhů běžných i méně obvyklých dřevin. Podle poznatků z květomluvy si žádný platan v blízkosti Tří habrů nevysadíme, asi by se mu tam nedařilo:

                                    Z květomluvy: Platan: Jsi nevěrná a nestálá.

A v geoparku je k vidění mj. exkluzivní kus loděnického vápence i s vědeckým popisem.



V půli června 2012 housenky hodovaly a pak se zakuklily

Zatímco jsme připravovali lesní pouť ke Třem habrům, housenky námi dosud neidentifikovaného motýlka takto okousaly tři lípy, rostoucí na okraji golfového hřiště nedaleko rybníka Cháňovsko, a poté se společně zakuklily do půlkilového vaku:

Detail vaku s housenkami.

Ovšem hned následujícího dne jsme pachatele usvědčili - jsou to housenky nočního motýla, který se jmenuje bourovec březový (viz obrázek, převzat z pramene [76]), které vytvářejí takto sepředená hnízda. Hostitelskými stromy bourovce březového jsou hlavně lípy, břízy, vrby a hloh. Naše tři lípy prý takovouto invazi ve zdraví přežijí. Uvidíme.


Ptáka roku 2012 u Tří habrů asi neuvidíme

Česká společnost ornitologická vyhlašuje každoročně některý z ptačích druhů „Ptákem roku“. Vloni to byl strnad, letos se jím stal tetřev hlušec (Tetrao urogallus):

Tetřev hlušec se v ČR vyskytuje již jen místy (hlavně na Šumavě). Můžeme ho zastihnout většinou jen v rozlehlých, světlých jehličnatých lesích se starými stromy a bohatým výskytem nejrůznějších bobulí, které jsou jeho hlavní potravou. V zimě se tito ptáci živí převážně jehličím. Obrázek i text převzat z pramene [65].

Ovšem není tomu až tak dávno, co se tetřevi vyskytovali i v našem kraji, jak dokazuje následující úryvek z básně lumírovce Aloise Škampy (1861 - 1907). Báseň se jmenuje „Čáry“ (nikoliv přímky nebo křivky, nýbrž zázraky), je ze sbírky „Poslední květ“ a snad pomůže zahnat zimu:

                 Zatokal tetřev na Brdech,
k močálům vrací se sluka,
zbělaly květem zahrady,
zelení omládla luka:
kam se teď zima poděla,
kam její zloba a muka?
Alois Škampa, úryvek z básně Čáry, 1903

Roste U Tří habrů také Strom roku 2012 - tis?

Otázka podobná jako před rokem, kdy byl Stromem roku 2011 vyhlášen jilm. Odpověď je stejná: Zatím nevíme a budeme ho hledat. Obrázek nejbližšího tisu zveřejníme na tomto místě. Když si nebudeme vědět rady, zeptáme se stejně jako vloni pana lesního.

Státní podnik Lesy ČR vyhlašuje každoročně jeden druh z našich lesních dřevin Stromem roku. Proto, abychom se poučili a více si vážili přírody kolem nás. Letos se Stromem roku stal tis. Obrázek i následující text jsme si vypůjčili z pramene [65]: V mytologii byl tis velmi důležitým stromem. Keltové jej považovali za posvátný, pro Germány byl symbolem věčnosti. Je to pomalu rostoucí strom (do výšky kolem 15 m), jehož kmen někdy vzniká vzájemným srůstem jednotlivých kmínků. Průměrný věk bývá mezi 650 až 750 lety. Jeho dřevo je tvrdé, pružné a neobsahuje žádné pryskyřice. Dříve se používalo k výrobě luků a kuší. Všechny jeho části (až na míšek - červený obal semínek) jsou prudce jedovaté. U nás v lesích roste celkem vzácně druh tis červený, který je zákonem chráněn jako ohrožená dřevina. Spíše je možné vidět některý parkový nebo zahradní kultivar tisu.

                                    Z květomluvy: Tis: Pro tebe chci žít i zemřít. Chci vytrvale pracovati, abychom dospěli k cíli!


Statný habr padl těsně vedle chaty

Během prázdnin a dovolených je kolem Tří habrů celkem klid. Ale - silné vytrvalé deště ve dnech 20. až 21. července 2011 zanechaly následky: Asi 400 m pod kapličkou sv. Antonína, při cestě z kopce do Loděnice stojí dvě lesní chaty. Voda tam podemlela a uvolnila kořeny vzrostlého habru, ten se vyvrátil a padl těsně vedle jedné z nich. Na obrázku už jsou ořezány větve z jeho koruny.

Strnad obecný je „Ptákem roku 2011“

Česká společnost ornitologická vyhlásila „Ptákem roku 2011“ strnada obecného (Emberiza citrinella). Každý ho dobře známe, patří doposud k nejpočetnějším našim ptákům. Je ptákem stálým, neodlétá na zimu do teplých krajin a v zimě někdy přilétá za potravou k lidským obydlím. Ale ornitologové odhadli, že za posledních 30 let je jich u nás o 1,5 milionu méně a trend se nemění. Časopis Fauna [68] při této příležitosti napsal:
„Krátká, hlasitá písnička strnadů byla v minulosti v lidové mluvě přepisována slovy: ,Sedláče, sedláče, kdyby si chcíp.’ (V souvislosti se zemědělskou činností člověka.) Jestli tedy měli strnadi prorocké vlohy, tak tohle se jim vyplnilo. Sedláků je u nás rozhodně méně než strnadů, ale prorocká písnička se jim pěkně vrátila. A pokud zase nebude více hospodářů - a tím myslím od rolníků až po myslivce, tak nebude ani hojnost strnadů.“
Náš obrázek párku strnadů je převzat z pramene [66]. Všechny podrobnosti o strnadovi viz [67].
                                                                                      

Strnadi

Ó mám tě rád, ty stráže domorodá,
tu vaši věrnost k rodným krajům ctím,
vy cítíte, co rve je, co jim hlodá
hruď mrazem ledovým.
Vy neprcháte v cizí kraje, braši,
svých milých míjejíce stan i hrob,
vám chudá matka macechy je dražší,
nechť v tvář jí plivá rob.
Vy s lidem trpíte, jste povždy skrovni,
jak on je sám, ač veleti by měl,
jak vrány vám, již pěvcům chtí být rovni,
ta cháska drzých čel.
Vy pravými jste bratry duše mojí,
a jako vašich zní mých ňader zvěst,
všech v útrapách, všech v strastech, v každém boji,
vlast nad poklady jest!
Nechť pláštěm zimních běd je skryta světu,
přec vím, že přijít musí slunný čas,
kdy při vánici krásy závěj květů
Bůh v klín jí hodí zas.
(Adolf Heyduk, úryvek z básně Strnadi ze sbírky Ptačí motivy IV, 1897)

Zpívající strnad na keři u hradu Krakovec (foto 23. června 2011).


Roste U Tří habrů také jilm - strom roku 2011? Ovšemže ano!



Jilm habrolistý

V rámci svých výchovných a vzdělávacích aktivit vyhlašuje státní podnik Lesy České republiky již řadu let jednu dřevinu, kterou v daném roce přibližuje široké veřejnosti. Pro letošní rok byl tzv. Stromem roku vybrán JILM. Typickým znakem všech jilmů je nepravidelný tvar listů. Jilmy kvetou brzy na jaře, ještě před olistěním. Jejich plodem je křídlatá nažka, která zakrátko dozrává a je schopna velmi rychle a masově vyklíčit. Přesto jsou jilmy jedněmi z našich nejvíce ohrožených lesních dřevin, a to díky tzv. grafióze - chorobě působené houbou Ophiostoma ulmi s. l. Tato choroba, zvaná též „holandská“, zdecimovala v průběhu 20. století během dvou pandemií populace všech jilmů na celé severní polokouli. V důsledku toho dnes jilmy tvoří jen nepatrný podíl v zastoupení našich lesů (0,02 %).
Jilmy mají kvalitní kruhovitě pórovité vláknité dřevo, někdy s tmavým jádrem, které je velmi pevné, houževnaté, dobře ohebné, nesnadno se štípe. V příčném řezu je dobře odlišitelné, neboť kruhovité póry jsou v letním dřevě výrazně vlnité. Dřevo je velmi odolné proti vodě. Proto se ve středověku používalo na vodní stavby. Využívalo se také v nábytkářství, zejména k výrobě ohýbaného nábytku, dýh a parket. Pevné lýko se v této souvislosti používalo na různé úvazy a výplety. Dnes je jilm díky svému nízkému zastoupení hospodářsky využíván minimálně. Jilmy se však pro svůj charakteristický vzhled často vysazují v zahradách a parcích.

Na našem území se vyskytují tři druhy jilmů – jilm horský (Ulmus glabra), jilm habrolistý (Ulmus minor) a jilm vaz (Ulmus laevis):

Jilm horský (Ulmus glabra) má značné nároky na vláhu a nesnáší proschnutí půdy v letním období. Jeho typická stanoviště jsou na prameništích, suťových stráních a na půdách s vysokou hladinou spodní vody. V nižších polohách roste na vlhkostně příznivějších stinných svazích a v údolích. Nejvíc mu vyhovují minerálně silné, hluboké, svěží až vlhké půdy, obohacené dusíkatými látkami z organického opadu.

U jilmu habrolistého (Ulmus minor) se rozlišuje lužní ekotyp, požadující vysokou hladinu spodní vody a snášející dobře záplavy, a ekotyp lesostepní, který snese vysýchající mělké půdy, jsou-li dostatečně živné. Tento ekotyp někdy vytváří na svých větvích typické podélné korkové lišty.

Jilm vaz (Ulmus laevis) upřednostňuje stanoviště s vysokou hladinou spodní vody, snáší krátkodobé záplavy, ale dovede přežít i tam, kde půda v létě vyschne, ztvrdne a popraská. Je vázán na hluboké živné půdy obohacené dusíkem. Jedná se o statný strom se svalcovitým, štíhlým kmenem a s otevřenou, nepravidelnou, široce klenutou korunou. Na kmeni jsou hojné výmladky (tzv. „vlky“) a boule a na bázi kmene výrazné ploché kořenové náběhy. Dosahuje výšky 30 - 35 m, průměru kmene přes 1 m a dožívá se nejvíce 400 let. Kůra je šedohnědá, zvláště u starších stromů hluboce rozbrázděná.

Předcházející text je převzat z pramene [50], obrázek z [65].

Na jaře nás tedy čeká zajímavý úkol: objevit jilm, nejbližší naší kapličce a studánce U3H. Do pátrání se mohou zapojit všichni, obrázek nejbližšího jilmu zveřejníme:

A podařilo se. Počátkem června 2011 jilm prozradila jeho semínka na lesní cestě z Loděnice ke Třem habrům. Asi 300 m pod kapličkou po levé straně cesty roste skupinka jilmů, některé z nich dosti zubožené.

Pata kmene nejzdatnějšího z nich s charakteristickými výmladky.

                                    Z květomluvy: Jilmový list: To bude trvat stále, že se musíme jen kojit nadějí?


V háji jilmů, jak ve starým filmu...

Jak už jsme informovali, stromem roku 2011 byl vyhlášen dnes již celkem vzácný jilm. Za starých časů vzácný nebyl, ale v posledních desetiletích ho ničí parazitická houba, která mu v pletivech ucpává cévy [69]. Pátrání po jilmu kolem Tří habrů bylo zatím neúspěšné, proto jsme se obrátili na osobu nejpovolanější: na pana lesního. Ten nám ukázal v mapě místo, kde rostou desítky jilmů. Od Tří habrů už je to ale trochu z ruky (naše polesí je velké) - a sice u Nenačovic, ale to napravíme.

Jilmový háj u Nenačovic.

Praotec tohoto jilmového háje - opodál stojící starý, asi 30 m vysoký jilm.

Jilm se vyznačuje mladými výhonky i na starém kmeni hned u země.

Jilmové listy a semena, které jsme si odtud odnesli. Semena už jsou v květináči, a když to dobře dopadne, mladé jilmy vysadíme U Tří habrů.

Při příležitosti návštěvy jilmového háje jsme zjistili, že v Nenačovicích chystají velkou slávu. Shodou okolností ve stejný den, jako je pouť k naší kapličce sv. Antonína - v sobotu 18. června 2011. Nenačovický hasičský sbor slaví 110 let svého trvání, k tomu byla zrenovována kaplička sv. Floriána (patron hasičů) a ta bude v ten den v 11 hodin požehnána. Jinak bude celá sobota 18. června 2011 v Nenačovicích věnována hasičům: soutěže hasičských družstev, hasičská exhibice (rozstříhání automobilu), předávání medailí.


V lednu 2011 se z Kačáku stala na několik dní řeka

Prudké oteplení a tání sněhu v polovině ledna 2011 mělo za následek, že se potok Kačák, protékající Loděnicí a spisovně v mapách nazývaný „potok Loděnice“ nebo „Loděnický potok“, rozvodnil a vylil ze svých břehů.

Toho hned využilo mnoho vodáků z širokého okolí, aby potrénovali plavbu v člunech mezi stromy a po polích (foto 15. 1. 2011), zatímco obyvatelé Loděnice a blízkých vesnic trnuli, až voda opadne, a odčerpávali vodu ze sklepů.

V Sedlci voda dosáhla až ke kapličce sv. Ivana, ale ta je na malém kopečku, takže se jí nic nestalo. Doufejme, že její odraz na vodní hladině už dlouho neuvidíme.

U Nenačovic, kde plyne pomaleji, Kačák dokonale „zavlažil“ okolní pole (foto 16. 1. 2011).


Houby kolem Tří habrů v roce 2010

V našich končinách rarita - šiškovec černý. Je jedlý, ale protože je tady vzácný, nechali jsme ho v lese „na semeno“ (foto 18. 9. 2010). V září 2010 můžeme konstatovat, že tak bohatou úrodu hub už dlouho nepamatujeme.

20. září 2010 jsme nedaleko Koněprus (pravda, od Tří habrů už je to 20 km - ale stojí to za zaznamenání) našli v lese hřib, rostoucí v klícce a označený cedulkou: „Hřib medotrpký, prosíme netrhat!“ Takhle zdejší ochránci přírody pečují nejen o vzácné druhy hub, ale i rostlin.

Po několikaleté pauze vyrostl letos u nás v hojném množství stroček trubkovitý, latinsky craterellus cornucopioides, nejdůležitější houba pro přípravu vánoční houbovo-kroupové gurmánské speciality, zvané šumavský kuba. Latinský název stročku je názorným dokladem souvislosti mezi latinou a češtinou - je v něm obsažen kráter i kornout, což obojí tato houba na první pohled připomíná.

Detail trsu stročku trubkovitého (foto 25. srpna 2010). Tato houba má v Čechách a na Moravě desítky neoficiálních výstižných lidových názvů, jako např. černoušek, džbáneček, kominík, mouřenínek, myší ouško, trubač, zvonek atd. Ve Francii ho také sbírají, ale říkají mu „trumpeta smrti“.

Ryzec smrkový u nás roste místy hojně od 15. srpna 2010.

Houba s roztomilým jménem a lahodnou chutí - rudoušek uťatý (foto 21. 8. 2010).

Hřib Fechtnerův. Vzácný a zákonem chráněný, nesmí se sbírat. Přikryli jsme ho hromádkou jemného chroští, ale vzhledem k tomu, že roste u křižovatky houbařských cest, stejně asi skončil na pekáči... (foto 13. 8. 2010).



Počátkem srpna u nás občas pršelo; kolem 5. až 7. srpna 2010 už to byly vydatné deště. Podhoubí reagovalo rychle: V neděli 8. srpna 2010 jsme se vydali z Loděnice přes les ke kapličce sv. Antonína. Ale už v půli cesty jsme se museli obrátit zpět k domovu, protože naše košíky byly těžké - plné hub:

V lesích kolem Tří habrů teď roste téměř vše, nač si vzpomenete - hříbky, bedly, lišky... Ale i méně známé druhy hub, jako např. tento hřib plavý (boletus impolitus, foto 8. 8. 2010) na obrázku.

Hřib královský (boletus regius, foto 8. 8. 2010) je zákonem chráněný, patří mezi kriticky ohrožené druhy hub, pokuta za jeho sběr je desetitisícová, ale není mu to nic platné. Ne že by houbaři ignorovali zákony, ale většinou to nikdo neví, takže se hřib královský stává obětí své krásy.



Červenec 2010 byl U tří habrů bez deště, a tedy bez hub. Až 23. a 24. července dobře sprchlo, a tak přímo U tří habrů u studánky na bezu vyrostlo ucho Jidášovo:

A na kopci Kolo houba s erotickým jménem: čechratka černohuňatá.


Sobota 26. června 2010. Přes les z Loděnice ke Třem habrům a je z toho košík hříbků.

A dvacet metrů od kapličky pět kozáků habrových, (ne)dokonale ukrytých v bylinném patře.



Následující tři obrázky jsou z víkendu 11. až 13. června 2010:

Tento krasavec - hřib dubový - nám udělal velkou radost. Ale posléze 3/4 z něho putovaly zpět do přírody i s červíky.

Holubinky namodralé jsme do přírody vrátili ze stejného důvodu úplně celé.

Dva záhadné žampióny se šupinatým kloboukem se nám nepodařilo blíže identifikovat, proto neskončily v hrnci, nýbrž stačily dozrát.
V polovině června 2010 můžeme konstatovat: Kolem Tří habrů z houbařského pohledu zatím nic moc.


Řasnatka nám občas vyroste i na nečekaných místech - ve sklepě, ve stodole. Ale tohle je řasnatka hnědá, která roste nejraději v lese (foto 5. 6. 2010).

20. května 2010 nás na vršku kopce Kolo zaskočila tato houba. Mysleli jsme, že je to statná penízovka máslová nebo kuželovitá. Ale ta má růst podle knih a zkušeností pouze od října do prosince... Mykologové nám dodatečně vysvětlili, že je to dosti podobná tmavobělka obecná, která roste už od května; takže žádný přírodní kotrmelec - všechno je v pořádku.

Nedaleko Ranče U Kotvy vyrašil (foto 20. 5. 2010) tento žampión; nevěděli jsme, jakého druhu a jestli je to vůbec žampión. V mykologické poradně v Praze (Karmelitská ulice) nám po prvním škrábnutí do třeně houbičky ukázali, že je to žampión zápašný (rýha hned zežloutla a vydala charakteristický zápach).

Penízovka dubová je ukazatelem, že houby porostou. 20. května 2010 jí byl plný les kolem Tří habrů. Lidově se jí říká „lesní špička“, protože je velmi podobná špičce travní (obecné).

Májovky sbíráme v lesích a na loukách kolem Tří habrů letos od 1. května. Ale jejich růst kulminuje kolem 15. až 20. května 2010. To už májovky rostou souběžně s podtrnkami (na obrázku v košíku zavěšeném na kvetoucí jabloni oboje houby promíchány).

Podtrnka v detailu jako na dlani - spisovný název: závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum).

Únor a březen 2010 byly bez jedlých hub, kačenky vyrazily na povrch kolem 17. dubna 2010.



Jak na Nový rok, tak po celý rok. Proto jsme hned dopoledne 1. ledna 2010 vyrazili do lesa. Překvapilo nás, kolik jsme tam potkali lidí.

Hub mnoho ne, ale potěšily nás. Penízovka sametonohá (na fotografii z 1. 1. 2010) roste místy hojně, ale plodnice jsou ještě malé a občas je nějaké zvířátko okusuje, jak je vidět na obrázku - není divu, tato houba je velmi chutná.

Tahle třepenitka cihlová jedlá není, ale je o to krásnější. V lednu by už sice dávno neměla růst, ale přírodě neporučíš... (Foto 1. 1. 2010.)


V sobotu 1. května 2010 „Vítání ptačího zpěvu“
ve Sv. Janu pod Skalou

Na obrázku mlynařík dlouhoocasý odchycený, ale spokojený vás pozval na tradiční ornitologickou akci „Vítání ptačího zpěvu“, která měla letos start před kostelem sv. Jana Křtitele ve Sv. Janu pod Skalou v sobotu 1. května v 7 hodin ráno.
Účelem tohoto setkání je poznávat přírodu a více si jí vážit. Pořadateli jsou Česká společnost ornitologická, Správa CHKO Český kras a Ekocentrum Kavyl Svatý Jan pod Skalou. Akce trvala asi 3 hodiny, kromě poslechu a pozorování ptáků byl na programu i jejich odchyt a kroužkování.
Provázeli nás: Jiří Novák (ČSO), Jaroslav Veselý (CHKO) a Rostislav Fellner (Ekocentrum).

Stálý obyvatel Tří habrů - střízlík. Mnich houštin, ptačí paleček. Odchycen u Kačáku, okroužkován a opět vypuštěn na svobodu ve Sv. Janu pod Skalou v sobotu 1. května 2010.

Tak jsme se přece jen dočkali, když už jsme ho loni neviděli. V tenatech se zachytil skorec vodní, vyhlášený Ptákem roku 2009. Dostal kroužek na nohu a odletěl.
Letošní akce „Vítání ptačího zpěvu“ se zúčastnilo asi 80 zájemců, což ornitologové (ale i ostatní přítomní) hodnotili jako příliš mnoho. Pro příští rok tedy můžeme počítat s organizačními změnami.


Navštívil nás vzácný host - kalous ušatý

Díky zimě a sněhu byl nucen nás navštívit kalous ušatý (asio otus), který se jinak lidem pochopitelně raději zdaleka vyhýbá. Jeho potravou jsou během roku hlavně myši, myšice, hraboši a potkani. Ale když napadne hodně sněhu, nezbývá mu, než se živit ptáčky zpěváčky. Proto se přiblíží k lidským obydlím, kde jsou ptačí krmítka, a tedy i létající jednohubky. Kalous se u nás usadil 27. ledna 2010 dopoledne v 10 hodin na odstaveném futru a sledoval ptačí cvrkot v krmítku, na dvorku a v zahradě. Seděl bez pohnutí sedm hodin, za soumraku se trochu protáhl, rozcvičil, pak ulovil jednoho z opozdilých kosů a odletěl do lesa.


Stromem roku 2010 vyhlášena bříza bělokorá (betula pendula)

Státní podnik Lesy ČR vyhlašuje již řadu let každoročně některý z druhů lesních stromů za Strom roku. Letos se jím stala bříza bělokorá. Tu sice všichni dobře známe, ale přesto si můžeme její charakteristiku zopakovat:

Strom většinou středních rozměrů s rovným, častěji zakřiveným kmenem a se vzdušnou, řídkou a nepravidelnou korunou. Dle stanoviště někdy statný strom, jindy zakrslý keřovitý stromek. Dosahuje výšky maximálně 25 - 30 m a dožívá se nejvíce 100 - 150 let. Borka je v mládí bílá, hladká, v pásech odlupčivá, ve stáří hlavně na bázi kmene je černá, hrubě rozpukaná. Listy jsou střídavé, řapíkaté, 3 - 6 cm dlouhé, vejčité nebo trojúhelníkovité, ke špičce dlouze zúžené, lehké a tenké. Bříza je jednodomá dřevina. Květy jsou v jehnědách, samčí jsou převislé, nažloutlé, samičí jsou menší, hnědavé. Plodem jsou jednosemenné křídlaté nažky, které se skládají do rozpadavých šištic.
Bříza je silně světlomilná dřevina. Velmi dobře snáší imise, klimatické extrémy a nemá žádné zvláštní nároky na živiny. Roste prakticky všude i na extrémních stanovištích, jako jsou skály, písčiny i místa s nadměrnou vlhkostí, rašeliny atd. Je to typická pionýrská dřevina, která osídluje druhotně obtížně zalesnitelné paseky, haldy, výsypky a další místa poznamenaná hospodářskou činností člověka. Někdy se používá na exponovaných stanovištích jako náhradní a přípravná dřevina. Bříza je široce zastoupena v celém euroasijském areálu. Na našem území se běžně vyskytuje téměř všude od nížin do hor.
Využití: Roztroušeně pórovité březové dřevo je velmi výhřevné, je velmi ceněné jako palivo. Dříve, před objevem uhlí bývalo využíváno hutníky při tavení rud. Březová kůra se používala na zhotovování nádob a před objevem papíru také na psaní. Dřevo má využití v truhlářství na desky a dýhy.
Z březového proutí se vyrábějí košťata. Březová míza je využívána v lékárenství. Kromě mízy je ceněné ve farmaceutickém průmyslu březové listí a mladé pupeny pro svůj vysoký obsah vitamínu A, C, saponinů, pryskyřic, silic, flavonových glykosidů, karotenu, organických kyselin a dalších látek. Březová droga se používá při chorobách ledvin a močových cest, při léčení revmatismu a dny, při zánětu či odvápnění kostí, podporuje také dobrou činnost slinivky a sleziny. Různé okrasné kultivary břízy bělokoré se pěstují v parcích a zahradách.

Tento text je převzat z: http://www.lesycr.cz

                                    Z květomluvy: Březová větvička: Léta prchají, a ty stále se svatbou váháš.
                                                             Březový list: Nejsi mi lhostejná, pojď ke mně blíže.



Stromem roku 2009 je habr obecný

„V rámci svých výchovných a vzdělávacích aktivit vyhlašuje státní podnik Lesy České republiky již řadu let jednu dřevinu, kterou v daném roce přibližuje široké veřejnosti. Pro letošní rok byl Stromem roku vybrán habr obecný.
Dosud stále největším habrem v ČR je dožívající habr u Krašovic, jehož obvod kmene je více než 3 m. Další památné habry s obvodem kmene přes 2 m naleznete pod hrází rybníka u obce Skalka na Příbramsku a na pastvinách nad obcí Kalubice na Křivoklátsku. Souvislý habrobukový porost pokrývá také naši národní horu Říp. Důkazem využití habru k zahradnickým účelům je habrové bludiště v Tróji.
Habr obecný (carpinus betulus) je listnatý strom dorůstající výšky asi 25 metrů. Roste v hájích a smíšených lesích nižších poloh (max. 700 m n. m.). Dobře snáší seřezávání, proto je často používán v živých plotech. Využíván je také v lidovém léčitelství k léčbě horních cest dýchacích, stimuluje jaterní činnost a tlumí zvýšenou krvácivost. Habr je významnou lesní dřevinou, jeho dřevo je velmi pevné a tvrdé. Používá se především na výrobu různého nářadí a nástrojů. Dříve bylo habrové dřevo oblíbené při výrobě vačkových hřídelí, palečných a ozubených kol při stavbě mlýnů."

Celý tento text je převzat z http://www.lesycr.cz a na to, že je habr vyhlášen stromem roku 2009, nás upozornila spřízněná duše Alenka Skálová a připsala: „Vaše o. s. Tři habry má v názvu hned tři Stromy roku 2009. To už stojí za oslavu!"

Z květomluvy: Habrová ratolest: Očekávám tě na známém místě.


S našimi opeřenými kamarády jsme se rozloučili prstýnkem

Slíbili jsme, že na rozloučenou s létem vyfotografujeme houf vlaštovek na drátě. To se nepodařilo, protože odletěly překvapivě rychle. Tak jsme se tedy rozloučili alespoň s ptáčky, kteří odlétají do teplých krajin o něco později a ne tak organizovaně. Vhodnou příležitost nám k tomu poskytla Česká společnost ornitologická, která uspořádala v sobotu 3. října 2009 v Srbsku na břehu Berounky akci nazvanou Ptačí festival, při níž bylo odchyceno, okroužkováno a pak opět vypuštěno na svobodu několik ptáků, hlavně těch stěhovavých.

Budníček menší. Teď už je na cestě do Středomoří, označen hliníkovým kroužkem. V dubnu se k nám ve zdraví vrať, těšíme se na tvoje cip-cap.

Pěnice černohlavá. Cestuje do Středomoří podobně jako budníček, ale díky kroužkování bylo v posledních několika letech zjištěno, že část středoevropské populace pěnice černohlavé odlétá zimovat do Velké Británie.

Mlynařík dlouhoocasý. Tažný pták to není, ale na místě neposedí, a proto taky dostal kroužek. V zimě tě rádi uvítáme na lojové kouli v zahradě.


Památné stromy v našem okolí

Společnost Skanska vydala v roce 2005 knihu Památné stromy [56]. Se zpožděním 4 let jsme ji prostudovali a nyní - aktuálně - některé památné stromy v našem okolí navštívili. Kniha má 270 stran a je v ní popsáno 288 památných stromů na území ČR (což zdaleka nejsou všechny). Nejčastějším památným stromem u nás jsou lípa a dub, to je dáno jejich dlouhověkostí a rozšířením. Žádný památný habr se v této knize nevyskytuje - nedá se nic dělat. Zato je v knize zmíněna např. hrušeň v Hředlích u Hořovic, která při povodni v r. 1872 ve své koruně zachránila život 9 lidem, kteří se tam dokázali vyšplhat.

                                     Z květomluvy: Hrušeň: Tvé polibky jsou přesladké.

Památné stromy jsou označeny státním znakem ČR s tímto nápisem.

V Tachlovicích máme památnou vrbu bílou na břehu Radotínského potoka. Je stará 140 let, vysoká 21 m a obvod kmene má 690 cm. Tachlovičtí si ji velmi považují a v její těsné blízkosti žáci ZŠ založili keřové arboretum, kam je možno se kdykoliv přijít poučit.

                                     Z květomluvy: Vrba: Na naši lásku mi zbyla jen vzpomínka.

Na pláni vedle arboreta vznikl později park a ovocný sad a většina stromků v sadu má svého vlastního pečovatele (sponzora, pěstouna) a stromek je označen cedulkou s jeho jménem.

                                     Z květomluvy: Třešeň: Věřím, že se mezi námi rodí láska.

Další památný strom roste na úbočí kopce Děd nad Berounem, v obci Zdejcina. Na vrcholu Děda (492 m n. m.) stojí krásná rozhledna z roku 1893. Od ní seběhnete po cestě do Zdejciny a jste u lípy, které se říká „Růžičkova" podle rodu majitelů zdejšího starodávného statku.

Ze statku už dnes nic nezbylo, ale lípa stojí. Je asi 300 let stará, vysoká 23 m a obvod kmene je 560 cm. Pozemek i s lípou nyní patří firmě JEŽ Loděnice, která je sponzorem rekonstrukce naší kapličky U tří habrů. Vedle lípy stávala stará socha Panny Marie, z níž je tam momentálně jen ošumělý podstavec. Ale socha se neztratila ani nebyla zničena - pracovníci firmy JEŽ sochu odvezli do svých kamenických dílen, kde bude opravena, a pak se vrátí na své místo pod lípou ve Zdejcině. V těsné blízkosti bude vystavěn přístřešek pro poutníky. Stará mlátička (na obrázku) bude součástí tohoto idylického zátiší.

V obci Železná mají hned dva památné stromy. Železný jeřáb břek roste u vchodu do kostela Nanebevzetí Panny Marie, je 300 let starý, 12 m vysoký a obvod kmene má 285 cm. K tomuto stromu rád chodíval na vycházky spisovatel František Nepil (1929 - 1995).

Železný břek je 3. největším břekem v ČR a už je dosti zchátralý, přestože je o něj dobře pečováno, dutiny má vyplněny a je zpevněn mnoha lany (viz obrázek).

Takový list má jeřáb břek.

                                     Z květomluvy: Jeřáb: Jsi příliš domýšlivá! Myslíš, žes mne okouzlila, ale mýlíš se.

Na návsi v Železné roste lípa, označená cedulkou „Památný strom", u pomníku padlých vojáků z 1. světové války. Ta ale není v knize „Památné stromy" uvedena, takže podrobnosti zatím nemáme.

Ještě zbývá navštívit a zařadit sem Dub sedmi bratří u Karlštejna.


Jaká je houbařská sezóna 2009 v lesích kolem Tří habrů?

Tento snímek je z 9. prosince 2009. Bedel habaděj, jenom se v nich vyznat.

Kromě klasické bedly vysoké vyrostla na ojedinělých místech tato bedla, která krásně voní, má výbornou chuť, ale nenachází se v žádném houbařském atlase, nikdo v našem okolí tento druh bedly nezná a také v houbařské poradně nad ní už několik let kroutí hlavou. Proto dostala prozatímní název - macrolepiota incognita (bedla neznámá) - 9. 12. 2009.

Sv. Cecílie překonala sv. Martina. V roce 2008 vyrostlo u nás nejvíce bedel kolem 11. listopadu, na svátek sv. Martina. Ale tři dny na to tehdy přišel mráz a houbařské radovánky skončily. V roce 2009 bedly rostou o sto šest ještě při svátku sv. Cecílie, tedy 22. listopadu.

Listopadové bedly jsou mnohem statnější, masitější a tmavší než ty letní. A téměř bez červíků.

Bedlová kalamita (22. listopadu 2009).

Krasavice mezi pýchavkami - pýchavka palicovitá, jedlá a výborné chuti. Vyskytuje se nehojně a dorůstá do výšky 15 cm. (Foto 15. 11. 2009.)

Listopad začal slibně. Plný košík čirůvek dvoubarvých, několik bedel červenajících a pýchavek obecných (foto 1. 11. 2009).

Přímo na habru před kapličkou sv. Antonína se objevila šupinovka zhoubná (foto 11. 10. 2009). Jak vyplývá z jejího názvu, je určitě nejedlá.

A hned vedle studánky U tří habrů v mechu na starém pařezu vyrostla skupina malých pýchavek hruškovitých - ty jsou v mládí jedlé a rostou tady každoročně (foto 11. 10. 2009).

Hlíva ústřičná na kusu dřeva, roste sama od sebe, bez lidského přičinění, přímo na dvorku (foto 11. 10. 2009). V poslední době jsme zaregistrovali v receptech a jídelníčcích její smaženou úpravu v trojobalu.

Václavky jsme našli až v říjnu, v neděli 4. 10. 2009, a to jen v těsné blízkosti Drahelčického potoka, což už je od Tří habrů vzdušnou čarou přece jenom alespoň 5 km.

Souběžně s václavkami roste jako obvykle šupinovka kostrbatá. Roste ve stejnou dobu, na podobných místech a dokonce ji někdo mylně považuje za václavku. Což ovšem nevadí, protože je stejně tak jedlá.



Září 2009 bylo suché stejně jako srpen, takže opět celý měsíc bez hub. Tak alespoň obrázek jedné chorošovité houby z 20. září 2009:

Houba roste na památné tachlovické vrbě, ale je tak vysoko, že je možné ji zkoumat pouze s pomocí dalekohledu nebo teleobjektivu. Ale i tak vypadá, že má málo vody.

Srpen 2009 v okolí Vysokého Újezda a Loděnice byl pro houby a houbaře svým suchem nemilosrdný. Do lesa jsme tedy chodili bez košíku, pro dřevo, pozorovat veverky a ptáky, poznávat mechy, kapradí, keře a jiné rostlinstvo. Až 30. srpna nás překvapil hřib hořký (boletus felleus). V lese ani houbička, ale kousek od cesty skupina šesti krásných, ale nejedlých hříbků.

Na této houbičce si sice nikdo nepochutná, protože je nejedlá a ještě k tomu tvrdá jako štolverk; ale potěší svojí krásou. Je to lesklokorka jehličnanová (ganoderma carnosum), vyrostla na starém modřínovém pařezu v lese, kde se říká „U obrázku", a vyfotografovali jsme ji 31. července 2009.

Letos zatím nejcennější úlovek - choroš oříš (polyporus umbellatus), velmi dobrý. Nalezen 17. července 2009 mezi několika buky. Tato houba má výstižný lidový název - beranice.

A detail oříše v nadživotní velikosti.

Tentýž den, 17. července 2009, další celkem vzácná houba - kozák dubový (leccinum luteoporum).

A když kozák dubový vyroste, má takto charakteristicky rozpukaný klobouk.



Díky letošnímu dlouhodobě vlhkému počasí rostou houby nejen v lesích kolem Vysokého Újezda a Loděnice, ale přímo v obci, na návsi či v ulicích. U rybníka na návsi ve Vysokém Újezdě, pod břízami a lipami jsme našli (ale neutrhli, nesebrali!) hříbky koloděje a blíže neurčené narůžovělé holubinky ve středu 8. července 2009.

Takových krásných kolodějů roste u rybníka ve Vysokém Újezdě zatím sedm, holubinek asi patnáct. Ponechme je tady na okrasu a sledujme, co všechno tu letos ještě vyroste.

Hřiby koloděje u rybníka na návsi ve Vysokém Újezdě zatím nikdo nesebral (foto z neděle 12. července 2009).



Na konci června jsme konstatovali, že takto úrodný začátek houbařské sezóny už dlouhá léta nepamatujeme.

Plný košík lišek z kopce Kolo z 28. června 2009.

Voňavá běločechratka velmi hojná, 28. června 2009.

Hřib koloděj velikosti malého deštníku, 20. června 2009.

Šlechtická houba: žampión císařský - agaricus augustus, 20. června 2009.



V začátku června 2009 si nemůžeme stěžovat; snad jen na nedostatek času chodit do lesa.

Liška obecná, 7. června 2009.

Muchomůrka růžovka, 7. června 2009.

Hřib koloděj, 7. června 2009.

První letošní zaregistrovaná bedla vysoká od Tří habrů - 3. června 2009.

První letošní zaregistrovaný vatovec obrovský od Tří habrů - 3. června 2009.

Hřib dubový (boletus reticulatus) jsme letos našli nedaleko Tří habrů poprvé 25. května a díky příhodnému počasí jeho výskyt graduje (foto z 28. 5. 2009).

Už rostou holubinky, na obrázku je holubinka namodralá (russula cyanoxantha), foto 28. 5. 2009.

Podhoubí závojenky podtrnky (entoloma clypeatum) si dalo asi tři roky oddych, ale letos nás zavalilo plodnicemi:

9. května bylo možno si podtrnek nasbírat libovolné množství, ovšem ani bedlobytky nezahálely a stačily se postarat, aby téměř v každé houbičce byl alespoň nějaký červík.

Májovky tu rostou vytrvale a pravidelně každoročně. Letos je sbíráme od 25. dubna.



Takové tu máme smrže. Nalezeny nedaleko Cháňovska 18. dubna 2009. Podle identifikace Boženky Nozarové z Bubovic se jedná o smrž pražský (morchella pragensis).



Dobrým příslibem byla kačenka česká (verpa bohemica), kterou jsme jako druhou letošní jedlou houbu našli 12. dubna 2009. (První byla penízovka sametonohá v lednu.)



Vítání ptačího zpěvu v neděli 26. dubna 2009

Vítání ptačího zpěvu je jednou z nejznámějších aktivit České společnosti ornitologické (ČSO) pro veřejnost. Každým rokem se na přelomu dubna a května na březích rybníků, v říčních údolích, v lesích nebo třeba v městských parcích v celé zemi setkávají skupiny zájemců o přírodu s ornitology, aby se dozvěděli více nejenom o ptačím zpěvu, ale také o dalších zajímavostech ze života našich ptáků. Historie této mezinárodně koordinované akce sahá v ČR do počátku 90. let minulého století. Zpočátku se jednalo jen o setkání členů ČSO, postupem času ale začalo díky šíření informací a propracované organizaci přibývat jak organizátorů, tak i míst, ve kterých se „Vítání“ uskutečňují. Letos se „Vítání“ uskutečnilo už po třetí i v Loděnici a okolí. Měli jsme možnost pozorovat zpívající ptáky, učit se poznávat jejich zpěv a dozvěděli jsme se zajímavosti o jejich životě i informace o možnostech jejich ochrany. Akce byla plánována asi na 3 hodiny, ale protáhla se. Pořadatelé to tušili, a proto už předem doporučovali vzít si s sebou někoho milého a svačinu.

Sraz účastníků byl v neděli 26. dubna v 7 hodin ráno před OÚ Loděnice. Sešlo se asi 30 nadšenců a provázeli nás ornitologové Jiří Novák a Jaroslav Veselý. Hned prvním milým překvapením bylo oznámení trasy: půjde se kolem loděnického nádraží nahoru přes kopec Kolo ke Třem habrům a zpátky dolů kolem Ranče u Kotvy ke Kačáku.

Po cestě jsme viděli a slyšeli celkem asi dvacet různých druhů ptáků. Mimořádný úspěch sklidil stálý obyvatel poutního místa U tří habrů, střízlík obecný. Kaplička se sice všem líbila, ale s takovým zájmem jako střízlík v korunách habrů se nesetkala. Sv. Antonín nad tím mávnul rukou...

                     I ohlížím se, kdo to zpívá
                     mé snivé duši takto vděk,
                     a hle, tu s keře hlavou kývá
                     mnich houštin, ptačí paleček;
                     jak suchý list byl rzivohnědý,
                     blesk v černých očích se mu skvěl,
                     a křídla temných proužků zdobou
                     měl poseta a pěl a pěl.

                                                  (Adolf Heyduk, úryvek z básně Střízlík, ze sbírky Ptačí motivy, 1897)


Zlatý hřeb ornitologické vycházky však nás teprve čekal. U Kačáku nám naši průvodci předvedli, jak se odchytí a okroužkuje ledňáček říční. Nad hladinou potoka natáhli síť a u ní spustili MP3 přehrávač s voláním ledňáčka.

Očekávali jsme generálský efekt, obzvláště když v Loděnici ledňáčka už léta běžný občan neviděl. Ovšem netrvalo ani 5 minut a v síti se třepetala samička ledňáčka říčního.

Pohleďte, jak je krásná.

Měřit ledňáčka šuplerou a vážit na mincíři, to se hned tak nevidí. A jak to, že samička teď nesedí na vejcích? Vystřídal ji prý na hnízdě její partner. A kam tedy tak spěchala?

To už se nikdo nedozví. Dostala hliníkový kroužek a může se vrátit domů.


Mykologická navštívenka, aneb Jak tu v roce 2008 bídně rostly houby

Vítání ptačího zpěvu - 1. května 2008



Toto je mapka Chráněné krajinné oblasti Český kras a z ní je patrno, že náš region leží těsně u její hranice a že tu tedy v našem okolí všude existují přírodní a historické skvosty. Na mapce jsou barevně rozlišeny zóny 1 až 4, jejichž barvy označují stupeň ochrany - nejtmavší zelená je nejpřísnější, žlutá je nejmírnější - to ovšem neznamená, že k bílým místům kolem je možno se chovat nešetrně. Naopak - naše „Tři habry" se totiž nacházejí právě v těch „bílých místech".


V lesích kolem studánky „U tří habrů“ a v širokém okolí rostou habry jako pozůstatek prapůvodních zdejších porostů - dubohabrových doubrav. Habry tu rostou ve společnosti dubů, buků, lip, javorů, jasanů, bříz, jív, osik, ale i všech běžných jehličnanů v celkem přiměřeném druhovém zastoupení. Habr obecný, latinsky carpinus betulus, je rozšířen v celé Evropě, Malé Asii a na Kavkaze. Etymologický původ českého slova habr je považován za všeslovanský (hrab, grab), francouzsky se habr řekne „le charme“, stejně jako půvab nebo kouzlo. Také u nás a u našich předků byl a je chován v úctě, i když experti z dřevozpracujícího průmyslu mají námitky...
Habr obecný a jeho vlastnosti jsou krásně popsány v knize „Dřevo krásných stromů" [29], z níž si proto dovolujeme citovat:
„Je těžké sjednotit se na jeho vzhledu: dokáže ze staršího pařezu obrazit a vyrůst najednou třeba ve čtyřech až pěti pokroucených kmenech. Takovému habrovému, již jednou vytěženému a znovu obrostlému lesu se říká pařezina. Ze semen vzrostlý má krásný, průběžný, nahoře hustě rozvětvený kmen, s charakteristickou tmavou kresbou na hladké šedé kůře, vysoký až 25 metrů. Člověk však z něj dokáže vytvořit neprostupný živý plot - jako z nějakého hustého keře. V mládí si ho lze při letmém pohledu splést s bukem, i pro hladkou šedočernou kůru, někdy se zeleným nádechem. Kůra je až do stáří hladká a tenká a kopíruje svalcovitost větví i kmene, který jen zřídka bývá rovný. Dožívá se zhruba sta let.
Listy jsou tmavozelené, zespodu světlejší a s pilovitým okrajem.
Habr je jednodomý. Květy se objevují ještě před vyrašením listů. Samičí jehnědy jsou krátké a přímé, samčí delší a převislé. Jeho plody, oříšky mají zvláštní létací zařízení, nápadné trojlaločné křídlo, zpočátku zelené, posléze papírovitě blanité. Plodí téměř každoročně. S habrovým dřevem je prý ,za trest dělat’. Z našich dřev je nejtvrdší a touto vlastností se mu může rovnat jen některý akát či javor babyka.
Porušuje pravidlo o trvanlivosti tvrdých a těžkých dřev: leží-li ve vlhku, venku na zemi, brzy zpuchří a začne se rozkládat. Ale ani stojící uschlý nevydrží příliš dlouho odolávat povětrnosti. Dřevo, zvláště v rovných částech kmene, je husté, stejnoměrné, šedobílé až hnědobílé. Barevné změny lze najít u starších kusů okolo dřeně (hnědozelená až hnědočerná). Po vyschnutí je stálé. Dobře přijímá lepidlo i mořidlo, je bez lesku. Napodoboval se jím eben. Používal se a dodnes se používá na čepy, palice i šrouby, na klíny, na spodní části či celá těla hoblíků, rukojetí apod. Kvůli stálosti a tvrdosti je velmi důležitý i pro výrobu hudebních nástrojů."


Nad studánkou „U tří habrů“ se kloní starý roztrojený habr (na obrázku) a v jeho zjizvené kůře jsme vyluštili nejstarší milenecký záznam z roku 1956.

Z květomluvy: Habrová ratolest: Očekávám tě na známém místě. (Pozn. red.: U tří habrů.)
Z květomluvy: Osiková větvička: Ráda bych se vdávala.
Z květomluvy: Jíva: Kéž se ti nic zlého nepřihodí.
Z květomluvy: Buková větvička: Stále se ti obdivuji, lásko má.


Do našich smíšených lesů se občas záhadným řízením osudu přimíchá i nečekaný druh, jako např. tato borovice alepská (není to překlep, druhové jméno dostala podle města Alepo v severní Africe). Roste jich tu uprostřed lesa několik, vichřice v prosinci 2006 jednu z nich zlomila vejpůl, takže je možno si bez žebříku prohlédnout její originální sestavy šišek, až po třech v přeslenu.

Z květomluvy: Borovice: Nenech mě dlouho čekat.

Děsivá bouřka, která se nad námi přehnala v noci ze soboty na neděli 21. až 22. července 2007, asi probudila každého. Takhle poznamenala bleskem dub na pahorku nad místem, kde se říká „U trkačů", třísky z něho leží až několik desítek metrů daleko.


Rybník na kopci a ještě k tomu skryt za hradbou houští tak, že kdo o něm neví nebo nemá mapu, ten ho nenajde. Je malý, ale na mapě na naší hlavní stránce je vyznačen, a sice těsně nad nápisem „Tři habry". Tento rybník patřil vždycky do majetku újezdského velkostatku a už více než sto let se jmenuje Cháňovsko nebo V Cháňovsku (jak se rybník jmenoval před tím, nevíme). Původ nynějšího jména rybníka je k zamyšlení: V polovině 19. století žil ve Vysokém Újezdě kovář jménem Chania (Cháňa) v č. p. 18, což byl obytný dům i kovárna, patřící velkostatku. Cháňa se - snad proti své vůli - oženil, jeho žena mu povila miminko, ale on je oba dva zavraždil a pohřbil v lese v místě, kde se dnes říká „U trkačů". Neunesl tíhu takového činu, po třech letech se utopil pod ledem zamrzlého rybníka a od té doby se rybníku říká Cháňovsko. Když se počátkem 90. let 19. století stavěla železniční trať Praha - Dušníky - Loděnice - Beroun, v místě „U trkačů" byl pro tento účel otevřen kamenolom a dělníci našli kostry obou Cháňových obětí.


Na jaře na zdejších vápencových kopcích rostou a kvetou mnohé vzácné rostliny. Průvodkyně našimi výlety Boženka Nozarová z Bubovic nám letos kromě jiných rostlin ukázala, jak vypadá kokořík lékařský, květinka, o které se píše v mnoha pověstech a pohádkách jako o čarovném kořenu, který otevírá zavřené dveře a dává vytrysknout ze skály pramenům (obr. vlevo). Dále podbílek šupinatý - ten je pozoruhodný tím, že nemá chlorofyl, parazituje na kořenech listnatých stromů a začíná kvést až asi v 10. roce svého věku (uprostřed, tento už odkvetl). A tolita lékařská, jejíž květy mají svírací mechanismus kvůli lepšímu opylení hmyzem (obr. vpravo).

Z květomluvy: Kokořík: Mám tě ve svém srdci.



Černá zvěř tu žije v hojném množství. Tohle opuštěné selátko jsme „U tří habrů" vyfotografovali v březnu 2004.






Na zdejším vápencovém podloží roste velké množství hub. Májovky dorůstají až do velikosti talíře a tyto na obrázku byly navíc zcela zdravé.




Mezi prvními houbami, které na jaře vyrostou kolem Tří habrů, bývá houževnatec šupinatý.




Pokud je dostatek vláhy, vyrůstají tu každoročně i houbařské rarity, jako například hřib královský (boletus regius) na tomto obrázku. Ten je však velmi vzácný a zákonem chráněný - proto nesbírat, natožpak ochutnávat.



V několika posledních houbařských sezónách, po mnohaleté pauze začala opět kolem „Tří habrů“ růst houba, která má roztomilý název: rudoušek uťatý (rhodocybe gemina, na obrázku). V kulinářských knihách je originální recept na její zpracování v kuchyni: „Uťatá“ čočka: Čočku uvaříme, na plátky nakrájený rudoušek s cibulí posolíme, podusíme, potom vše smícháme a ještě chvíli společně podusíme, přidáme trochu zásmažky. Netřeba kořenit, protože rudoušek má výraznou kořenitou chuť, a výsledkem je lahůdka. Rudoušek uťatý roste od června do září.



Holubinka zlatá, nalezena nedaleko „Tří habrů" 1. července 2007.


Pohleďte na ptactvo nebeské

Letošní bílý únor nám poskytl příležitost pohledět zblízka na naše opeřené kamarády, protože uvítali možnost pohoštění, o které jinak - když není sníh a mráz - nemají valný zájem.

Naše zahrady navštěvují v zimě pravidelně tři druhy strakapoudů: strakapoud velký (na obrázku), strakapoud prostřední a strakapoud malý.

Kvíčala patří v zahradě k těm vzácnějším hostům, i když na okolních polích jich jsou tu v zimě hejna.

Červenka se s nikým nekamarádí, přilétá vždy sama, sem tam něco uzobne, ale dlouho se nezdrží.

Zato dlask se skamarádí s každým, jako na tomto obrázku v boji o zrno s vrabcem.

Sýkora babka je mimořádně neposedný zimní návštěvník našich krmítek.

Sýkoru modřinku netřeba představovat, ale pohled na ni je vždy milý.

Tento obrázek dostal název „Fronta na maso". Odlétá sýkora koňadra, která právě posvačila, vystřídá ji strakapoud prostřední a za ním čeká ve frontě vrabec polní.

A na závěr rarita: Tohle není zachumelený kos, ale sameček kosa černého, ovšem v mírně albinotické formě. Proto dostal jméno Albínek, bydlí na návsi ve Vysokém Újezdě a s oblibou se přiživuje při krmení slepic.


Brkoslav severní - vzácná zimní návštěva

To je krasavec - brkoslav severní. Cestuje z tajgy do jihozápadní Evropy a zpět a v našich končinách se občas zastaví, aby si odpočinul a nasvačil se (v zimě má rád jablka). Hejnko asi deseti brkoslavů nás poctilo svojí návštěvou v neděli 1. března 2009. Přejeme vám šťastnou cestu na Sibiř!


Ptákem roku 2010 je kukačka obecná (lidově žežulka)

Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlašuje každoročně „Ptáka roku“. Loni se jím stal skorec vodní, ale neměli jsme na něho štěstí. Kukačku U tří habrů určitě v dubnu a v květnu uslyšíme, ale asi nevyfotografujeme. Proto ji představujeme na obrázku ze dvou starých učebnic přírodopisu:

Vlevo je kukačka z učebnice přírodopisu staré sto let; napsal ji Josef Rosický [58]. Vpravo na obrázku je kukačka z učebnice zoologie z r. 1965 [59], obrázek namaloval Mirko Hanák.

V Mezinárodním roce biodiverzity 2010 je kukačka obecná (cuculus canorus) vyhlášena Ptákem roku pro svoji jedinečnost v české přírodě. Její známé kukání je neodmyslitelně spjato s jarem i s kulturními tradicemi, kukačka navíc obohacuje českou avifaunu o neobvyklý způsob rozmnožování – mezidruhový hnízdní parazitismus. (Tento text je převzat z www.cso.cz, kde je možno si prohlédnout nebo stáhnout ve formátu .pdf brožuru Pták roku 2010.)

Karel Hynek Mácha napsal kolem roku 1830 krátkou básničku, v níž figuruje kukačka i náš Karlštejn. Při příležitosti vyhlášení kukačky ptákem roku a 200. výročí narození K. H. Máchy tato básnička určitě stojí za připomenutí, i když dnešním turistům kolem Karlštejna může připadat nepochopitelná:

                                                            Z temna lesa žežulička
                                                            Zakukala, zaplakala
                                                            Pod Karlovým Týnem:
                                                             „Karlův Týne, pevný hrade,
                                                            Památníku reka zpustlý,
                                                            Slávy stíne, slávy hrobko,
                                                            Zašlá hvězdo, zhaslé slunce;
                                                            Ó jak stojíš pustý, pustý! –
                                                           Karlův Týne! – Karlův Týne! –“


Ptákem roku 2009 je skorec vodní

K bystrým horským říčkám a potokům budou letos muset zamířit lidé toužící po pohledu na ptáka roku. Pozornost veřejnosti totiž letos Česká společnost ornitologická (ČSO) zaměřila na takzvaného vodního kosa, tedy skorce vodního. U studánky U3H ho asi neuvidíme, ale u Kačáku v Nenačovicích jsme ho už potkali. Je to opeřenec velikosti kosa, který na první pohled zaujme bílou náprsenkou a na druhý pohled ukáže, že se umí pohybovat pod vodou. Skorec je jediným zástupcem řádu pěvců, který si hledá potravu pod vodní hladinou. Živí se larvami vodního hmyzu, drobnými korýši, plži a malými rybkami, které najde na kamenitých a štěrkovitých dnech potoků. Pod vodou zůstává až půl minuty. Hnízda ve tvaru koule s postranním oválným otvorem pro vlet si skorci budují nejraději na zalesněných březích potoků. Hnízdit začínají brzy na jaře. Na zmeliorovaných potocích nenacházejí vhodné možnosti k hnízdění, proto jim ochránci přírody pomáhají vyvěšováním polobudek na vhodná temná místa. Někdy si skorci upevňují hnízda i na spodní konstrukce mostů nad řekami a potoky. Skorci jsou stálí, krátkodobě se toulají jen v případě, že hladina jejich domovského potoka zamrzne.
Česká společnost ornitologická vítá informace o výskytu skorce vodního, její e-mailová adresa je: cso@birdlife.cz

(Tento text je převzat a upraven podle: www.ekolist.cz a obrázek skorce je z www.enviroportal.sk)


Pták roku 2008 - racek chechtavý - v Berouně



Česká společnost ornitologická každoročně vyhlašuje některý z ptačích druhů „Ptákem roku". V roce 2008 jím byl racek chechtavý. Cílem této akce je popularizace péče o ptactvo a získávání nových poznatků o životě ptáků. Kolem berounské lávky přes řeku Berounku pamatujeme velká hejna racků ještě před deseti - patnácti lety, ale v nedávné době také roky, kdy tu racci vůbec nebyli. Nyní se kolem berounské lávky stále zdržuje malé hejnko racků.
Ornitologové hodnotí racka jako druh silně ubývající (tzv. zranitelný druh). V r. 1989 odhadovali populaci racků v ČR na 80 až 150 tisíc párů, v r. 2003 už jen na 50 až 100 tisíc párů. Hlavní důvod spočívá v ubývání vhodného životního prostředí pro racky. Racek je pták tažný (i když jich část u nás přezimuje), a tak si hledá příhodnější místa jinde, hlavně u moře.

Česká ornitologická společnost (ČOS) každoročně vyhlašuje některý z ptačích druhů „Ptákem roku“. V roce 2007 to byl slavík obecný. Kromě toho pořádá ČOS v posledních několika letech na mnoha místech ČR na jaře akci, nazvanou „Vítání ptačího zpěvu“, které jsme se také zúčastnili. Konala se na 1. máje 2007, sraz byl na náměstí v Loděnici v 5.30 hod. ráno, odborným průvodcem byl ornitolog z Chrustenic, pan Jiří Novák a prošli jsme několik kilometrů zdejšími poli, porosty a lesy, přitom pozorovali a poslouchali ptáky. Na okraji lesa u Loděnice jsme se setkali také s ptákem roku - slavíkem obecným a asi 10 minut poslouchali jeho zpěv a klokot. Podle slov ornitologa je to v našich končinách velké překvapení. Slavík je pták tažný, přezimuje v tropické Africe, k nám se navrací právě na přelomu dubna a května. ČOS má zájem o informace o výskytu slavíka, její e-mailová adresa je: cso@birdlife.cz

V dutinách stromů tu žije mnoho strakapoudích rodin. Na levém obrázku je letošní mládě, vpravo vidíte, jak tento doktor lesa dokáže ze smrku vyoperovat to, co tam nepatří.

Z květomluvy: Smrková větvička: Musíš si zasloužit mou důvěru.



Koncem května začíná ovládat naše lesy tato kytička. Jak se jmenuje? Boženka Nozarová z Bubovic ji identifikovala jako netýkavku malokvětou.

Z květomluvy: Netýkavka: Nepřibližuj se ke mně.



Máčka ladní má ráda slunné vápenité palouky nad „Třemi habry“, nektar z jejích květů má zase rád perleťovec stříbropásek.



Na přelomu června a července ozdobily stráně kolem „Tří habrů“ tyto pichlavé kuličky. Je to bělotrn kulatohlavý, má krásné latinské jméno echinops sphaerocephalus a ještě krásnější slovenský název: ježibaba guľatohlavá.


Trochu geologie: konkrece

V okolí „Tří habrů" je možno nalézt kusy kamene, připomínající svým eliptickým tvarem a barvou bochník chleba.

Vědci je označují jako karbonátové konkrece. Tyto konkrece dosahují velikosti mezi 10 až 40 cm. Jsou světle šedé až hnědavé barvy, tvořené jemnozrnným karbonátem. Vznik konkrecí je vázán na jemnozrnné vápnité sedimenty, které se v prvohorním moři usazovaly v klidných zátokách, kde se pomalu ukládalo jílovité bahno a samozřejmě také zbytky odumřelých těl různých organismů (např. trilobiti, hlavonožci atd.). Kolem těchto z větší časti organických zbytků se již během sedimentace, ale hlavně po jejich uložení a překrytí další vrstvou sedimentu začaly srážet karbonáty a zvolna se tvořit kulovitá tělesa, přičemž obsah karbonátu klesal od středu konkrece k jejímu okraji. V průběhu dalších tisíců až milionů let prodělal jílovitý sediment společně s konkrecemi tzv. diagenezi, jejímž důsledkem bylo celkové zpevnění horniny a částečná rekrystalizace karbonátových konkrecí. Tato diageneze však bohužel místy zničila původní zárodky (odumřelá těla, exkrementy atd.), kolem nichž se původní karbonát srážel. Během dalších stovek milionů let se tento slabě metamorfovaný sediment vlivem vrásnění znovu dostal k povrchu, kde v důsledku povětrnostních vlivů a s tím spojené eroze dochází k rozvětrání jílovitého sedimentu. Z něj se pak uvolňují „záhadné“ kulovité útvary – konkrece. Můžeme je dnes nalézt např. právě v okolí lokality „Tři habry" u Vysokého Újezda a mnoho jich bylo „vyoráno" právě při kladení vodovodu z Loděnice do Vysokého Újezda.
(Autorem tohoto textu je RNDr. Radek Hanus z Vysokého Újezda, redakčně upraveno.)

Zimní pohádková krajina

S fotoaparátem Českým krasem