Kapitola: Naši patroni


14. února - svátek sv. Valentýna

Svátek sv. Valentýna

Ještě před 20 lety znala u nás sv. Valentýna jen hrstka teologů. V knize Životopisy svatých z roku 1894, tedy přibližně z doby, kdy byla postavena kaplička U tří habrů, je svatému Valentýnovi věnována dosti ledabyle jedna strana, zatímco sv. Antonínu Paduánskému, tehdejšímu patronovi zamilovaných, deset stran. Dnes je ale všeobecně uznávaným patronem milenců sv. Valentýn, a proto jej s potěšením přijímáme za svého spolu se sv. Antonínem.



Sv. Valentýn [48]

Valentýn žil ve 3. století n. l. v Římské říši, byl knězem a lékařem. V té době vládl v Římě císař Marcus Aurelius Claudius, podle něhož bylo manželství a rodina projevem mužovy slabosti, a proto jakékoliv zásnuby, sňatky a manželství zakázal. Kněz a biskup Valentýn to nerespektoval a milence nadále tajně oddával. Za to a za další neposlušnosti byl 14. února r. 269 popraven.
Od 15. století jsou v Anglii zaznamenány počátky tradice uctívání sv. Valentýna jako patrona milenců. Odtud se tento zvyk rozšířil do Ameriky a od konce 19. století už se sv. Valentýna chopili obchodníci a tak se dostal až k nám a úplně zastínil sv. Antonína Paduánského...
To však nic nemění na velikosti obou světců a na síle lásky, která pramení U tří habrů.



Pozvánka do přírody: 13. červen, svátek sv. Antonína


V roce 1892 nechal vystavět majitel Vysokého Újezda Jan František Kreisl nad studánkou „U tří habrů“ malou kapličku, zasvěcenou tehdejšímu patronovi milenců a manželů sv. Antonínovi Paduánskému (obrázky kapličky jsou v kapitole „Kaplička“).
Kdo byl sv. Antonín? Nutno říci, že svatých a blahoslavených Antonínů je hned několik: sv. Antonín Veliký - Poustevník (arciotec mnichů, 3. století n. l., v poslední době připomenut v pražském divadle Semafor hrou „Pokušení svatého Antonína“, premiéra byla v r. 2001), sv. Antonín - mučedník Apamajský (Sýrie, 4. stol.), sv. Antonín - arcibiskup Florentský (14. stol.), blahoslavený Antonín - kněz Tovaryšstva Ježíšova (17. stol.) a nakonec náš sv. Antonín Paduánský (12. až 13. stol.), jemuž byla zasvěcena naše kaplička „U tří habrů“. Sv. Antonín Paduánský se narodil r. 1195 v Lisabonu, původně se jmenoval Ferdinand, v 15 letech vstoupil do kláštera Augustiniánů, ale r. 1220 přestoupil k Františkánům, protože jejich řehole mu připadala přísnější a tedy přijatelnější. Tam teprve dostal jméno Antonín - podle sv. Antonína Velikého - Poustevníka. Proslavil se řečnickým uměním, byl učitelem bohosloví a když ho nechtěli poslouchat lidé, kázal rybám (ty poslouchaly a nic nenamítaly). Zakotvil v italské Padově, odtud „Paduánský“, kde 13. června r. 1231 ve věku 36 let zemřel.
Naše babičky a prababičky byly přeci jenom praktičtější než dnešní generace, když si vybraly za patrona zamilovaných sv. Antoníčka Paduánského, který má svátek 13. června, a se svými chlapci startovaly do přírody oslavovat lásku. Zkuste to dnes na sv. Valentýna v půli února někde v závěji...

           

V lidovém povědomí býval sv. Antonín Paduánský považován za patrona milenců a manželů, teolog František Ekert to v r. 1894 vyjádřil těmito slovy: „Zbožný lid vzývá sv. Antonína o přímluvu zvláště při ztrátě věcí netoliko hmotných, ale i při ztrátě něčeho duchovního, jakým jest náklonnost, důvěra a láska manželů, rodičů a dětí.“


Svatý Antonín a mobilní telefon - to tu ještě nebylo!

Pokud jste ctitelé sv. Antonína a potřebujete si vyšperkovat váš mobil, je tu speciální artikl. V prodejně sakrálních potřeb „Pro ecclesia catholica“ v Praze v Ječné ulici (nad Karlovým náměstím) začali prodávat plastickou samolepku, určenou pro mobilní telefony, s obrázkem sv. Antonína Paduánského s Ježíškem v náručí. Cedulka má miniaturní rozměry 15 x 10 mm a samozřejmě se dá nalepit kamkoliv jinam. Cena 8 Kč/kus. Na skladě mají i další světce a světice.


Joža Uprka: Pouť u Sv. Antonínka

Ve Valdštejnském paláci v Praze na Malé Straně právě probíhá velkolepá výstava obrazů moravského malíře Joži Uprky (1861 - 1940) při příležitosti 150. výročí jeho narození. Výstava potrvá do 22. ledna 2012. Pohleďte na jeho obraz s názvem „Poslední velká pouť u Sv. Antonínka“ z roku 1925 (olej na plátně, rozměry 95 x 186 cm):

Jedná se o poutní místo s kaplí sv. Antonína Paduánského na Blatnické hoře v Bílých Karpatech na Jižní Moravě, které se stalo námětem několika obrazů Joži Uprky (první obraz s tímto motivem je z r. 1893, poslední z r. 1925). Hlavními tématy všech Uprkových obrazů jsou: Práce, zbožnost, radost. Při pohledu na ně máte podobně hřejivý pocit jako při návštěvě poutního místa U Tří habrů.



Zapomenutý svatý Antonín na kůru tachlovického kostela



Pod svícnem bývá největší tma. Kaplička sv. Antonína U tří habrů už se rýsuje a hledáme nejlepší motivy pro její výzdobu. Předseda našeho spolku a současně varhaník v kostele sv. Jakuba v Tachlovicích objevil zapomenutou a zaprášenou sochu světce v koutě na kůru. Při bližším prozkoumání zjistil, že to není nikdo jiný než náš sv. Antoníček Paduánský. V pravé ruce drží malý bochník chleba, připomínající karbonátovou konkreci. Určitě tedy patří ke Třem habrům...


15. června: svatý Vít - patron České země, ale také houbařů



Sv. Vít toho má na starosti hodně - je považován za patrona vinařů, sládků, lékárníků, kovářů, herců a nyní jsme se v časopise „Houbař" (www.houbar.cz) dozvěděli, že je rovněž považován za patrona houbařů. Málokdo si dnes uvědomuje, že chrám svatého Víta, gotiky chlouba v Praze na Hradě, je zasvěcen malému chlapci. Ano, Vít pocházel ze Sicílie a bylo mu sedm let, když byl za vlády římského císaře Diokleciána při pronásledování křesťanů za drastických okolností popraven (roku 304, ale podle některých pramenů mu bylo 12 let). Český kníže Václav (žil v letech 907 - 935) dostal od německého krále Jindřicha I. jako relikvii kost z paže sv. Víta a pro ni začal stavět na Pražském Hradě nový chrám. Od té doby je sv. Vít považován za patrona České země a jeho svátek býval v minulosti velkou slavností. Vyobrazení sv. Víta najdeme na stropě v loděnickém kostele ve společnosti mnoha dalších svatých. Je to ten s kohoutem, viz šipka.


25. června - svátek svatého Ivana



O svatém Ivanovi byly napsány kopce knih. Háček je v tom, že sv. Ivan žil na přelomu 9. a 10. století a všechny ty knihy byly napsány mnohem později, a jsou proto plny nejrůznějších dohadů. Jejich vyřešení ponecháme historikům a přidržíme se „klasického" výkladu podle Kroniky české od Václava Hájka z Libočan (1541): Ivan byl synem charvátského krále Gostomysla, zřekl se dědictví trůnu a odešel daleko od domova až do našich končin žít jako poustevník. Prožil tu v jeskyni a v okolních hlubokých lesích přes 40 let, setkal se náhodou s knížetem Bořivojem, když ten byl na lovu a postřelil Ivanovu laň, i později s jeho manželkou Ludmilou na hradě Tetíně. Nepřijal jejich nabídky pohodlného života na hradě, vrátil se k rozjímání a modlitbám do své samoty, kde také zemřel. Bořivoj na tom místě nechal vystavět kostel sv. Jana Křtitele, později přestavěný na klášter a kostel, jak ho můžeme navštívit dnes ve vesnici Svatý Jan pod Skalou (viz též kapitolu „Pamětihodnosti" na našich stránkách).
My z toho kopce knih o sv. Ivanovi vytáhneme a oprášíme dvě, a to proto, že jejich autorem je loděnický rodák a občan, kaplan František Alexander Rokos (žil 1797 až 1852). Vydal knižně epickou báseň o pěti zpěvech „Ívan" (1823) a sbírku „Smíšené básně" (1827), dále několik povídek a kázání. František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852) se na adresu Rokosových básní vyjádřil v dopise svému příteli básníkovi Josefu Vlastimilu Kamarýtovi (1797 - 1833) takto: „Je to miserie". Nám to ale nevadí a dnes, s odstupem 180 let si můžeme dovolit nadhled a jako dobří lokální patrioti z Rokosových časoměrných hexametrů citovat:

Ve snu se Ivanovi zjeví anděl a říká mu:

„Než, ten dobrotivý poslyš jak Tvůrce uzavřel:
Tam v dalekosti ty máš svatě Ívane tráviti věk svůj.
Přespanilou co jará krajinou k severu plyne Míza,
K ní pak vlnky pění hrkotem co k pohřbu potůček:
Tam světa Pán tobě dá věkobytné sídlo, miláčku.
Z jitra prchá tedy nechť v dalekost již tvá noha odtud.
Já proto slán k tobě, dobrotivý tak Tvůrce uzavřel.“

Dotkna opět prstem se nebešťan v dřímotě víček,
Prudkoletou do nebes perutí se radostně vynáší.

Anděl doprovodil potom Ivana až k nám, k jeskyni v dnešním Svatém Jánu a takto spolu hovořili:

Vedlé otvírá sklepená jeskyňka se ze skal,
Vchod střecha rozsochatá širolisté lípy zavírá.
Pěvci pějí vstříc vítání jim z háje radostné.
„V tomto život klidném svůj máš ty skončiti místě.“
Odvece díkuplný tu sladce nebešťanu Ívan:
„Vůdce, nyní věrný můj rtou vděky přijmi ze lidských,
Z vlasti sem odnešené se uzavrou rány bolestné;
Vkrápala tu v duši mou blahohojných tvá slova léků.“

Poslu na tvář růží se nebeských rozleje barva:
„Ívane, světla pramen v modrém oblouku se snáší,
Klesne dolů až, jest se vynesť mé vratno peroutce."

(Pozn.: Míza - Mže, tedy Berounka; Ívan s dlouhým Í není náš překlep, je to podle dostupných pramenů [20].)




Svatý Ivan se těší úctě v našich končinách dodnes - ve vesnici Sedlec postavili novou kapličku, zasvěcenou sv. Ivanovi, v roce 2006; na dolním snímku pohled zevnitř kapličky skrze kovovou mozaiku; na trámu vpravo nahoře už má hnízdo rehek domácí.



Tato kaplička byla slavnostně požehnána v neděli 24. června 2007 v 15 hodin páterem Josefem Pecinovským z Berouna a vladykou Kryštofem z církve pravoslavné. Je zajímavé, že hybatelé a iniciátoři stavby této kapličky jsou z daleka - až z Teplicka: Milan Míšek - architekt, Zdeněk Veselý - akademický malíř a František Burian - kovář a zámečník. Při této příležitosti byli všichni tři prohlášeni za čestné občany obce Svatý Jan pod Skalou, jejíž částí je Sedlec. Samozřejmě, že zásluhy na sedlecké kapličce má mnohem více lidí, byla postavena z finančních darů občanů, s majetkovou účastí obce Svatý Jan pod Skalou a za přispění mnoha sponzorů. Svatojánská společnost vydala k požehnání kaple sv. Ivana v Sedlci malou brožurku, v níž je celá anabáze sedlecké kapličky zdokumentována [23].



Část porcelánové výzdoby kapličky sv. Ivana.



Sv. Ivan se podle pověsti setkal osobně se sv. Janem Křtitelem, který mu předal kříž na odhánění ďábla. Asi se setkali vícekrát; dnes jsou známa dvě místa, kde se tak stalo: 1) Tam, kde stojí kaple Povýšení sv. kříže nad vesnicí Svatý Jan pod Skalou (podrobnosti v kapitole „Pamětihodnosti") a 2) U dubu „Na Herinkách" v lese mezi osadou Záhrabská a Berounem.
Dub „Na Herinkách" se stal již před staletími slavným poutním místem, jehož osud tak trochu připomíná naše „Tři habry". Konaly se sem výpravné poutě z Berouna, o nichž jsou písemné záznamy od r. 1595. Ve druhé polovině 20. století tato tradice zanikla a původní staletý dub padl v r. 1981. Od 90. let minulého století se datují snahy o obnovu této krásné tradice a po několika neúspěšných pokusech byl v roce 2001 na tomto místě vysazen 12letý dub letní, který se konečně ujal a zatím ho nikdo nezničil (viz obrázek z léta 2007). Kromě toho dobrodinci vystavěli u doubku stůl s lavičkami a umělecky ztvárněný kamenný obelisk.

Z květomluvy: Dubová ratolest: Prosit tě o lásku nechci a nebudu. (Pozn. red.: Jaký rozdíl oproti habru...)


Co nového ve šlépějích sv. Ivana

Vydali jsme se do míst, kudy chodíval sbírat houby, jahody a kořínky před 1100 lety poustevník Ivan. S potěšením jsme konstatovali, že nejenom U Tří habrů je dobře pečováno o památná místa naší historie. (Následující dva obrázky jsou z neděle 13. února 2011.)

Tohle je místo na severozápadním okraji Národní přírodní rezervace Karlštejn, kde se říká „Na Herinkách“. Podle pověsti se tu setkal poustevník Ivan se sv. Janem Křtitelem a dostal od něj kříž na odhánění ďábla. Po staletí tu rostl památný velký dub, k němuž se od konce 16. století konaly výpravné poutě z okolí. Ve druhé polovině 20. století dub padl a tradice poutí zanikla. Ovšem od roku 2001 je tu zasazen nový doubek (na obrázku ten v dřevěné ohrádce) a dobře se mu daří. V listopadu 2010 opodál vyrostl nový krásný dřevěný altánek pro turisty.

Od dubu „Na Herinkách“ je to pouze 1,5 km pěšky po červené turistické značce z kopečka do Sv. Jana pod Skalou, kde poustevník Ivan v jeskyni bydlel. Od prosince 2010 tam stojí jako součást Mariánského sousoší obnovená socha sv. Ivana, o které jsme už informovali. Ovšem od nynějška už je sv. Ivan „dovybaven“ novým železným křížem - právě tím na odhánění ďábla (foto 13. 2. 2011). Dá se tedy předpokládat, že zločinců ve Sv. Janu pod Skalou teď trochu ubude.


Svatý Ivan v Bulharsku

Nedávno jsme dostali následující obrázek z Ostrova svatého Ivana, který se nachází v Černém moři u břehů Bulharska. Může to nějak souviset se svatým Ivanem, kterého známe ze Sv. Jana pod Skalou a kterému je zasvěcena kaplička v Sedleci?

Pátrali jsme v knihách a na internetu. Zjistili jsme, že svatí Ivanové žili dva, přibližně ve stejné době - jeden tady u nás v Čechách, druhý v Bulharsku. Jejich životní osudy jsou si překvapivě podobné. Příběh českého svatého Ivana je stručně popsán na těchto internetových stránkách v kapitole „Naši patroni“. Můžete ho porovnat se životem bulharského svatého Ivana (následující obrázek):

Bulharský svatý Ivan má přídomek „Rilský“, protože bydlel v jeskyni jako poustevník v bulharském pohoří Rila. Žil v letech 876 až 946 a je považován za největšího světce bulharské pravoslavné církve a za patrona Bulharska. Učinil mnoho zázraků ve prospěch chudých lidí, proto byl prohlášen za svatého ještě za svého života. V jeskyni s ním bydlela divoká zvířata. Navštívil ho car Petar I. a marně se ho snažil přesvědčit, aby odešel z té pustiny k carskému dvoru. Po smrti Ivana Rilského byl nedaleko jeho jeskyně vystavěn klášter a kostel, zasvěcený sv. Janu Křtiteli.


28. září - svátek svatého Václava a posvícení v Loděnici i ve Vysokém Újezdě



Přemyslovský kníže Václav (907 - 28. 9. 935) je neodmyslitelným patronem naší země a je mu zasvěcen také loděnický kostel, sahající svojí historií do druhé poloviny 12. století. Obraz sv. Václava v životní velikosti (vpravo) nad oltářem je dílem malíře Josefa Hellicha (1807 - 1870, vlevo dole), autora slavného portrétu Boženy Němcové z r. 1845 (vlevo nahoře).

28. září až 2. října 2016 - Svatováclavské ozvěny a posvícení